Dead Kennedys


HISTORIE ALBA ROZHOVORFOTKY

Historie

Skupina vznikla roku 1978 v Kalifornii.První koncert odehráli v červenci 78 v San Francisku,první sing byl California Uber Alles/Man With The Dogs-podzim 1979.Hrají rytmický hard-core,agresivně rychlý,zčásti i melodicky rozpoznatelný.Jejich texty jsou převážně politicky orientované zaměřené především na Regana, konzervativce a maloměšťácké vrstvy.Provokují snoby,kravaťáky a napadají jejich způsob života a neustálou touhu po moci a penězích.

Vůdčí osobnost DK byl Jello Biafra,je považovánza jednu z nejexentričtějších rockových osobností 80.let. Charizmatický,skeptický,štvaný bulvárním a konzervativním tiskem.Jedna z největších osobností americké a celé punkové scény.Více o Biafrovi se můžete dozvědět z rozhovoru,který je také na těchto stránkách.

Nejstabilnější sestava:
Jello Biafra-zpěv
East Bay Ray Valium-kytara
Klaus Fluoride-bass
D.H.Pelingo-bicí

Alba

Fresh For Rotting Vegetables - r. 1980
In God We Trust - r. 1981
Plastic Surgery Disasters - r. 1982
Frankenchrist
Bad Time For Democracy


nahoru

Fotky:


Rozhovor

Dead Kennedys jsou spolu již šest let.

Jello Biafra: "Jo. To je situace, kterou jsem nečekal a rozhodně nepředpovídal. Když se ohlédnu zpět, s podivem zjišťuji, že existuje velmi málo kapel, které tento zájem udržel pohromadě více než šest roků. Nu, uvidíme, jak se situace bude vyvíjet dál."

Dost mě překvapuje, že tak často vystupujete. Proč to děláte, máte k tomu nějaký důvod?

"Prostě nás baví hrát. Máme tuhle muziku rádi a rádi ji předvádíme, je to i naše metoda, jak se vyjádřit. Je to přece tak jednoduché. Poněvadž se obecenstvo za poslední dva tři roku značně zhoršilo, museli jsme se zeptat sami sebe: Necháme se odvést od naší muziky nebo budeme hrát dál to, co pokládáme za nejlepší a budeme z toho dávat i lidem?V naší muzice je určitá prvotní energie, kterou nenalézáme, pokud poskakujeme okolo dospělé muziky v nějakém discu nebo nečem obdobném."

Tobě je teď dvacet pět let?

"Dvacet šest."

Považuješ se za dospělého?

"Já doufám, že nikoli. Ať už to pro mne je lepší nebo ne. Jsem v mnoha směrech příliš nevyzrálý. Chci svým způsobem zůstat takový, jaký jsem. Už v průběhu posledního roku na průmyslovce jsem si všimnul, že někteří lidé, s nimiž jsem zažil pěkně ostré časy a diskuse, byli z ničeho nic velice slušní a pozorní, protože jim začalo záležet na tom, aby se dostali na výbornou školu a aby mohli započít úspěšnou životní kariéru. Mám dojem, že je to nebezpečné, když se takhle nějak uzavřete sami do sebe a obzvlášť tak časně. Příložitostně jsem byl v úřadu advokáta a tam se mě ptali, čím chcete v životě být, jaké jsou vaše plány? Nenávidím plány. Kde je tolik potřebné životní dobrodružství, když je úplně všechno, co je před vámi, naplánováno. Zvláště pak, když za vás udělá někdo jiný. Můj právník nás měl všechny vložit do počítače a ten by nám vybral životní dráhu. Obdobně jako v Sovětském svazu. Počítač řekl, že budu hygienický asistent u zubaře. Doprdele to snad ne, raději jsem se potom svému právníkovi vyhýbal. Jsem rád, že jsem nikdy nebral vážně celý ten "koncert" kariéry. Vždycky jsme cítil značnou, až velkou nenávist k hodinám. To, že mám před sebou tolik času mě vždycky nasere. Takhle si pořád připadám, že jsem v něčím vlastnictví, že jsem někým manipulován."

Jak se vlastně dali Dead Kennedys dohromady?

"Asi takhle: V jednom obchodě s deskami v San Franciscu jsem si přečetl inzerát - Kytarista se chce připojit nebo chce založit skupinu hrající punk nebo novou vlnu. A tak jsem mu zavolal. Byl to Ray East Bay. Klaus Fluoride odpověděl na ten samý inzerát o něco později a jeho otázka zněla - "Jste na straně Ramones nebo na straně novovlnných Devo?" Klaus byl na straně Deva."

Název kapely nepochází z vašich hlav...

"Přesně tak. Nejdříve jsem chtěl, že se budeme jmenovat Thalidomide, ale ostatní s tím nesouhlasili. Ray navrhoval The Sharks, protože mu dost záleželo na kontraktu s nějakou gramofonovou firmou. Pak jsem navrhl Dead Kennedys. Sice s tím názvem už přišli nějaký lidi v Coloradu, ale neměli dost odvahy. Tenhle název, to bylo to, co vyprovokovalo tu nejsilnější reakci - pozitivní či negativní. Později jsme zaskočili za Dirkem Dirkensem do Mabuhay. Řekl, že chce nějaký článek v tisku a nějakou větší lesklou fotku, jinak pron nás nebude mít čas. A tak jsme v garáži natočili první amatérský pásek a napsali úplně smyšlený článek. Carlos, kterého jsem poznal na jednou show v Mabuhay, pózoval na fotce jako náš bubeník. Jeho skupina Mailman se rozpadla dva týdny poté a tak se k nám přidal jako druhý kytarista. Na ulici našel starý sériový číslo auta a rozhodl se, že se přejmenuje na "6025". Vytáhl číslo z kapsy a řekl: "Tady je moje nová občanka." Dále jsem zaskočil za kapelou Off's, aby nás nechali hrát s nimi a oni nám to po velkém doprošování dovolili. Nevěděli přitom, že nemáme ani bubeníka. Avšak krátce před vystoupením to zkusil Bruce Slesinger. 19. července 78 jsem v Mabuhay Gardens vystoupili poprvé. Komplet společně jsme přitom byli teprve týden."

Jaká byla reakce Off's na vaše vystoupení?

"Byli jsme tehdy tak nervózní, že jsme naše dvacetipětiminutové vystoupení stihli za deset minut. Naše kosti mlácející hudba byla doslova výbuchem. Byla to taková událost, že každý nový, kdo se objevil, byl ochotný stát se punkerem a být také úplně otevřený. Značná část lidí začala podporovat pankáče a snažila se, aby věci fungovaly. Jiní lidé byli pořádně ohromeni. V těch časem bylo mnohem lehčí terorizovat své oběti z očí do očí, protože jich bylo méně. Ještě důležitější ale bylo, že lidi nepřicházeli za žádnou ideou, nevěděli, na co jdou. Vůbec tam nepřišli proto, aby si poslechli Dead Kennedys.k Prodíral jsem se předními řadami a napadl ty bohatší, co seděli vzadu v bezpečí. Mazlili se tam se svými zvířátky, měli drahé a výbornén pití, kouřili extra cigarety, kladli je na extra popelníky, měli pohodu a přitom byli pasívními diváky.Bylo pro mne potěšením převracet jim stoly,vylejvat na ně jejich víno a pivo, pálit je jejich kouřícími cigeretami a vůbec se nevracet do skutečnosti."Ne tady už nejste v bezpečí" Někteří lidé, jako například Dirk Dirkens, jeden z těch, co vedl Mabuhay, s tím nebyli vůbec spokojeni. Při našem třetím koncertu zde po nás kdosi hodil židli a my jsme ji bleskově hodili mezi lidi. To už nám Dirk hrozil, že nám zakáže vstup navždycky, protože prý nejsme "dobrá podívaná".

To bylo v době, kdy se příběh vaší skupiny dostaldo časopisu Search and Destroy, že? To byl první časopis, který o vás uveřejnil článek...

"Ano a bylo to jedno z nejlepších interview, jaké jsem ůkdy zažil. Všechny ty nepříjemnosti, které se ve mně za těch osmnáct let nahromadily, se nakonec ze mne dostaly na papír. Vychloubali jsme se, zuřili a všechno to mělo obrovský smysl. Řekli jsme věci, které se tehdy nikdo neodvážil prohlásit. Obdobně jako ti lidé, kteří se snažili být lepší než společnost v 60. letech. Ti se ale nakonec stali stejně konzervativní jako jejich rodiče a snažili se jakoukoli změnu zahubit. Říkali tomu "problém těch mladých". Search and Destroy byl v té době asi nejlepším časopisem pro fandy. Cítili jsme, že se doba stává nebezpečnou, ostatní byli dost naivní. Bylo to tehdy na nás, abychom nějaké nebezpečí ukázali. Ve velké části lidí byl pocit, že tato syrová a odpuzující hudna a vizuální umění je začátkem nového pozdvižení. Beatles v roce 1964 nyní my sami v roce 1977-78. My jsme ti praví, na pravém místě, v pravý čas. Víme o novém hnutí, jsme jím právě my. Jaká to bude sranda osvobodit ostatní lidi ze 70. let. Je to svým způsobem cosi inspirujícího. Jednoho dne řeknu svým vnoučatům: Poznal jsem majitele. Společnost byla onehdá rozmanitější a také to byla velkolepější společnost. Časopis Search and Destroy měl výborné fotografy, vynikající články a vůbec. Byl vzácným velmi rozličných a znepřátelených umělců ve věku 14 - 50 let z různých branží, kteří se všichni pouštěli do jednoho projektu. Stalo se ale nevyhnutelným, že síly, které byly mimo naši kontrolu, jako sdělovací prostředky a apatie, drželi toto hnutí v podzemí a velmi potlačené. Pomalu ale jistě se tento var dostával na povrch, aaby se za čas zase rozplynul."

Záleželo vám tehdy na podepsání smlouvy s nějakou gramofonovou firmou?

"Vždycky jsem se chtěl od tohoto za každou cenu distancovat, protože nezávislá nahrávací scéna byla pro nás víc vzrušující. Kdyby tyhle bláznivé a velké společnosti vedly celé to show, pak by sotva bylo desek Damned nebo Ursers Records či Half a Japanese a co bychom my, ubozí človíčkové, poslouchali? Na místo toho bychom pořád dostávali na talíř jenom ta 70. leta. Já, co by zapřísáhlý a kritický hudební fanda až fanatik, jsem byl hodně rozčilený, když se lidé, jejichž desky jsem měl rád, zapsali u velkých firem a nechali si okamžitě svůj sound přetvořit. Některé kapely byly velice originální, než se nechali zlákat velkou gramofonovou firmou. Následovalo - teď potřebujete producenta. Teď byste měli přemýšlet o nějakých hitovkách. Teď potřebujete trochu vycepovat svá vystoupení. Teď potřebujete udělat to či ono, potom ještě něco jiného."

Hodně těch kapel se ale nikam nikdy nedostalo.

"X se dostali. Tak jako tak.

X jsou ale kapela z Los Angeles. Nikdo ze sanfranciské hudební scény, alespoň ne punkové, se takto nezapsal u žádné firmy...

"Hodně lidí si myslelo, že budou fungovat jenom chvíli. Nezapomeňte, že jsme byli velké a nové pozdvižení. Třeba takový Crime hráli hezky tvrdě než si jich všimla firma Sire. To samé Nuns. A tak nějak na jaře nebo v léte 1977 si lidé v gramofonovém průmyslu začali uvědomovat, že muzika tohoto ražení není přijatelná pro vládu a pro sdělovací prostředky. Nebylo to v jejich zájmu, aby si průmysl zábavy usmyslil, že bude podporovat punk. V takovém případě by se uvolnila cesta, jakou se prodávali Beatles, Rolling Stones a tzv. hnutí 60. let. Robert Fripp zašel až tak daleko, že popudil prezidenta Jimi Cartera, který se vyslovil v tom duchu, že si nepřeje, aby byli podporováni takoví umělci jako Fripp a že si vůbec nepřeje, aby se dostali k firmám gramofonového průmyslu, protože by to mohlo vytvořit další 60. léta. "A to přece znovu nechceme, že ne? A tak poslední punková skupina v Americe, kterou si vzala gramofonová firma, byli Dickies, kteří čirou náhodou měli nějakou protekci vysoko u firmy. A tak spousta lidí, kteří hráli tvrdě, aby něco dokázali, ale přitom si uvědomovali, že půjdou svou vlastní stezkou a možná budou i vyšoupnuti - bylo náhle vyhozeno a následkem toho se zhroutili. Bylo to něco jako rituál, buď jste šli stále za svou láskou k umění nebo jste toho zanechali, vykašlali se na to. Nic jiného se dělat nedalo.

Opravdu si myslíš, že tu byl potencionál pro mládežnické hnutí, které by se vyrovnalo 60. letům?

"V umění tu určité přísady byly, ale v amerických očích nebyly dost tvrdé, aby to zabezpečily. Američané tradičně nikdy nic vážně neberou co je vně jejich kokonu, leda jsou zády ke zdi. Jinými slovy, Američané předpokládali, že 2. světová válka s nimi nemá co společného, načež Japonci zbombardovali Pearl Harbour. V mžiku jsme měli takové námořnictvo, které jsme nebyli schopni ještě včera schopni postavit. A to samé sválkou ve Vietnamu. Stále se nic nedělo až do okamžiku, kdy se přítel od vedle najednou rozbouřil a poslal domů rakev s mrtvým, že prostě někdo odmítá poslouchat. Koncem 70. let už nehrozilo už žádné nebezpečí, žádná válka, ekonomie byla hračkou, ale to nijak nebolelo lidi, kteří chtěli zkrátka podniknout nějakou akci. V Anglii byla hospodářská krize, u nás byla kulturní krize. Dnes je v "hlavním kulturním proudu" Ameriky kulturní krize ještě větší než v 70. letech. Odešli jsme ze střízlivých 70. let do obchodního domu, do oddělení hraček a co vidíte na prvním regálu, samé roboty. Už jste se někdy mazlili s robotem?"

Jaký vliv na kapelu měl tehdy Iggy?

"Iggy to byl vliv všudepřítomný, ale takových vlivů bylo mnohem víc. Velvet Undergound, Captain Beefheart, New York Dolls, Sex Pistols, MC 5, a to jsem vyjmenoval jen některé. Ohnisko bylo zaměřeno na ty vzácné, brilantní kapely minulosti, které se přizpůsobily konci 70. let. Lidé se tak nějak rozhlíželi kolem sebe a ti The Seeds se nevraceli. Iggy se vrátil, Lou Reed tu byl pořád a vydal i jedno lepší album, které tehdy zazářilo. Pak tu byli takén Ramones, kteří se stali slavnými. Hodně lidí, třebaže byli někdy nerudní, se na ně rádo podívalo, zajímalo je, s čím novým zase přijdou."

Ramones hráli jenom zanedbatelnou roli...

"Ano a ne. Byli velice jednodušší - vše, co uděláte, je zapojit kytaru a otočit knoflíky. Prostě se postavíte a zpíváte a už jste v tom, úplně tím vyrazíte lidi ze dveří. To právě měli v plánu. Navíc byli vždy ochotni se bavit, kecat o našich přátelích, odpovídat na naivní otázky. Celé zákulisí bylo otevřené a u žádných dveří nebyl ani strážce."

A co Frank Zappa?

"Kdyby se dnes z toho mišmaše vynořil další Frank Zappa, nedotkli by se ho ani třímetrovým klackem."

Jak se na Vás přichystala celá ta mašinérie nahrávacích firem?

"Asi bych o tom neměl zas tolik mluvit, protože nahrávací společnosti byly před námi mnohem opatrnější než většina jiných lidí. Dle jejich měřítek jsme byli velmi divocí - a ve srovnání se Springsteenem či Bob Hopem jsme opravdu divocí. A tak vše vypadalo asi tak, že spousta těch kašparů z velkých firem přicházela do klubu Whiskey v Los Angeles, když jsme tam párkrát hráli a zase bez úspěchu odcházela. Vylíčil bych to asi nějak takhle: "Velice rádi bychom vás přijali, vlastnili, manipulovali s vámi, přebalovali vás, vydělávali na vás a bůhví co ještě, jenom kdybyste změnili svoje jméno"."

Všechno, co po vás chtěli, bylo jenom změnit jméno?

"Zpočátku jo, ale jsem si jistý tím, že by chtěli moře dalších věcí, a to hned, jak by inkoust na smlouvě uschnul. To, co chtěli, bylo první gesto podřízení se: "Vy nás teď vlastníte, tvarujte si nás, jak chcete"."

Nalezli jste na tom vůbec někdy něco atraktivního?

"Jak jsem asi už řekl předtím, většina lidí, které jsem z této stránky byznysu poznal, mě nutila ke zvracení, a tak se necítím dobře, když jsem mezi nimi. Jenom se podívej na všechny ty hry, které se tu odehrávají, na všechny ty pijavice, co se derou nahoru, a přitom mluví o ničem. Tohle není můj styl, to je jejich styl. Uvědomil jsem si, že mezi nepatřím. Většina těchto lidí nejsou ti, na které byste se v nouzi mohl spolehnout. Nemají v těle srdce a nemají ani duši. A kromě toho, k čemu by to taky bylo? Narodil jsem se příliš pozdě na to, abych mohl hrát ničemu."

Pokud tvým cílem nebylo zapsat se u nějaké společnosti, o co ti teda šlo?

V té době bylo mým momentálním cílem přinést do San Francisca pojem divadla a psychodramatu, protože tam tehdy nebylo mnoho lidí, kteří by mohli něco podobného nabídnou. Určité divadlo jsem v záloze měl a také jsem věděl, že mám schopnost změnit mysl a odmrštit nebo inspirovat lidi pomocí gest a vyprávění, slovních líčení velice ošklivých obrázků. Chtěl jsem to tu předvádět. Mým momentálním cílem bylo, abych měl na lidi stejný vliv, jako měli moji oblíbení umělci vliv na mě. Chtěl jsem, abychom se odlišovali a chtěl jsem také, abychom byli nebezpeční, velmi nebezpeční. Bylo to poprvé za 15 let, kdy jsem mohl jít veřejně na jeviště, některé lidi otrávit, a přesto si získat ty lidi, kteří v tom viděli nějakou krásu. My jsme šli na jeviště proto, aby nás lidi měli rádi, aby nás buď přijali, nebo zbožňovali. My jsme na jevišti byli proto, abychom použili naši uměleckou práci jako nástroj útoku. Dodneška si myslím, že žádná forma umění není platná, pokud se nepoužívá jako zbraň. To samé s filmem. Stojím za tím, že i Walt Disney může svým způsobem provokovat."

Je účelem kapely stále provokovat?

"Samozřejmě. Dnes je to ale mnohem těžší, poněvadž většina lidí, kteří na nás chodí, se ztotožňuje s tím, co děláme a myslím si, že nás mají rádi. Dnes je mnohem těžší vytáhnout králíka z klobouku, a přitom fanoušky překvapit."

Jak vlastně lidi provokujete? Je to vůbec možný? Kdyby se vám to podařilo, nebyli byste pak reakcí sami vůči sobě?

"Dodneška jsme byli schopni komunikovat s určitými lidmi, kteří nás nechápali jenom jako jednoduchou hříčku. Hříčku chlapských postojů, prosazování práva kdo z koho a nevím čeho ještě. Když jsme nedávno hráli na Rock against Reagan (Rock proti Reaganovi), zrovna přes ulici od sídla Demokratické strany pochodovalo směrem k Justičnímu sálu jeden až dva tisíce lidí a žádalo, aby bylo propuštěno dvě stě lidí, kteří byli chladnokrevně zavřeni ten samý den v Market Street. Velice jednoduchý požadavek, ale dost provokativní na to, aby přijeli fízlové na koních a obušky tvrdě zmlátili pár tuctů lidí a další dobré tři stovky sebrali. To bylo snad největší masové zavírání v historii San Francisca. Nevím, nakolik jsme za to mohli my. Na konci našeho vystoupení to kdosi oznámil - prostě jsem mu půjčil mikrofon. Já osobně jsem to netlumočil davu proto, protože jsem nechtěl promrhat pět minut na to, abych si ověřoval, zda jsou tyto informace správné. Raději jsem to nechal na jiném člověku."

Je pro tebe politické angažování dlouhodobým cílem?

"Dlouhodobý cíl je inspirovat lidi, kteří se na vás přijdou podívat, k tomu, aby udělali i něco víc, než jenom přišli domů a řekli: Přísahámbůh, že to byl velkolepý rockový koncert."

Řekl bys lidem, aby něco dělali, za něco bojovali?

"Já ne. Coby řečník, bych neřekl: Já jako váš vůdce vám nařizuji, abyste s tím něco dělali.Součástí původního důvodu pro toto hnutí bylo zbavit se vůdců, kteří jsou vůdci z vlastního prospěchu. Myslel jsem na to, když šli lidé po protestní akci Rock against Reagan do soudní budovy. Myslel jsem si, že kdyby nás obvinili, že jsme pomáhali podněcovat nepokoje, pak bych bojoval všemi způsoby. Těmi, kdo podněcují nepokoje, jsou ve skutečnosti právě poldové, vždyť je to součást toho, zač jsou placeni. Za prvé za to, že lidi pozavírají a třeba bez důvodu a za druhé za to, že zmlátí lidi, kteří se kvůli tomu shromáždí např. v Soudní síni a požadují, aby jejich přátelé byli propuštěni na svobodu."

Měl jsi osobně nostalgii na politiky 60. Let? Myslíš si, že celé toto punkové hnutí toužilo po politice 60-tých let?

"Součástí původního principu hnutí punk bylo odmítnutí každé zatracené věci z šedesátých let, která vedla k chybám. Lidé se cítili ohroženi způsobem, který jsem časem vyjádřil v California Uber Alles. Když skončila vietnamská válka, mnoho lidí hodilo své zájmy do záchodu a všeobecně přestalo odporovat společnosti. Počítali s tím, že nyní by mohli odejít na odpočinek, vzdát se boje a získat skutečnou práci. Ještě prostě nevyzráli. Teď se pokoušejí uplatňovat svoji všezahrnující plastickou vizin na každém. Nemyslím si, že šedesátá léta ztroskotala tak jako léta sedmdesátá. Lidé se vzdali. Nešli dost daleko, a přitom ještě zbývalo udělat spoustu práce. Vyčistit stát, zničit korupční diktátorství, přesvědčit lidi, aby neměli tolik dětí. Tenhle seznam pokračuje dál a dál."

Jednou z věcí, kterých jsem si všiml na vašem posledním vystoupení, bylo to, že jste hodně útočili na publikum…

"Publikum, které si je příliš jisté, mě dělá velmi nejistým. Nechceme, aby nás omezili na další únikovou fantazii. Mám stále chuť vypadat tak, jako bych se měl bránit a bojovat - jako kočka zahnaná do rohu. Konfrontovat je s jednoduchou věcí, které ve všeobecnosti nechtějí čelit."

A co si myslíš, že tedy dáváte publiku?

"Krátce řečeno, východisko ke křiku. V téměř surrealistickém způsobu předpokládáme, že jsem bluesový účinkující. Nesoustřeďuji se ale na osobní blues při vystoupení, nýbrž se daleko více snažím přivést k životu to, co lidé tolik cítí, dotáhnout to o krůček dále kolem nás. Takže, krátce řečeno, lidé mají východisko vykřičet svoji mysl a svá těla. A když to trochu rozvedu, poskytujeme jiným lidem projímadlo určené k tomu, aby odešli a začali dělat něco sami. Aby nebyli pouhými diváky. Jinými slovy - nejde o to říkat lidem, co mají dělat, ale o to inspirovat je k tomu, aby přemýšleli a jednali sami."

Aby se sami bavili?

"Hmmm, ne. Neříkal jsem, aby se sami bavili. Lidé se sami baví tak, že hrají videohry. Myslí si přitom, že něco dělají. Já ale říkám, že i zábava může být použitá na ostří nože tak, aby se pokoušela o něco většího a provokovala něco většího. Jinými slovy -nebyli to politici, kdo nás dostal z vietnamské války, ale byli to umělci. Umělci jsou všeobecně účinnější nástroj změny než politici."

Reprezentace umělců v hromadných sdělovacích prostředcích se začíná zaměřovat na takový typ umělce, který si na sebe navleče nějakou bláznivou uniformu, aby vytvořil vizuální dojem.

"Buď tuto nebo společensky přijatelnou, milou a hezkou uniformu. To, co teď máme, jsou vládou podporovaní šaškovští umělci versus podzemní hnutí. Já jsem velice vděčný za to, že žiji v zemi, kde mohu říkat a dělat, co chci, aniž mě vyženou nebo zastřelí, ale zároveň pochybuji o tom, že se může připsat jméno umělci těm lidem, kteří hrají vládní zábavnou hru. Společnosti řídí zemi a západní svět. A kdo jsou jejich vládou podporované sdělovací prostředky? CBS, ABC. A lidé, kteří hrají tuto hru, zdůrazňují znovu a znovu ty samé věci: sex, mužnost, peníze a potřebu být pohádkově bohatý, hvězdnou povýšenost - umístit se na platformu stejnou s jinými lidskými bytostmi. Dělá se to záměrně - dát jiným lidem pocit malosti, pocit, že snad všechno po čem touží, je být raději šťastným hmyzem než nešťastným hmyzem, který pracuje v kolonii včel někoho jiného. Malcolm Mc Laren prohlásil jednou zajímavou věc: "Pop kultura je vymyšlena na to, aby zmírnila údery denního života." Možná doufají, že když budou lidi udržovat v uniformitě a v nejistotě, pak se lidé nebudou chtít zbavit povinností denního života.

Chtěl bys být tedy raději kritikou nebo inspirací?

"Inspirací. Ach, tohle je už tedy příklad. Avšak někteří lidé nechápou mé příklady a zvláště můj podivný smysl pro humor. Kritik má příliš úzké pole, protože musí trávit čas zjišťování, co dělají jiní lidé, aniž by přitom vystrčil svůj vlastní krk a pokusil se o něco sám."

Kdybys se měl srovnat s kýmkoliv z historie - ve smyslu zhodnocení způsobu života, který vedl - koho bys vybral?

"Chvíli nad tím budu muset přemýšlet, protože v mnoha ohledech jsem záporně myslící člověk. Hádám, že některé věci jsem se naučil až moc dobře. Velmi jsem se snažil o to, abych se poučil z lidských chyb. Přemýšlím o vhodném typu rázného revolucionáře. Mým oblíbeným revolucionářem v každém případě Jan Pavel I. Celá léta strávil bojem a postupováním nahoru a doufal přitom, že se mu jednou podaří dosáhnout vrcholu moci. Nakonec se mu to podařilo, ale co potom provedl? Měsíc na to umřel. Ani se nenamáhal s tím, aby si tu moc upevnil. Dosáhl vrcholu, obrátil se kýlem vzhůru a zemřel. Pomyslete na to, kolik po moci toužících idiotů bychom mohli smést z cesty, kdybychom prostě všechny ty klauny ve Washingtonu nechali dělat měsíc prezidenty. Vemte z jejich systému tuto palčivou ambici! Takže: "Tady jste vy, král na jeden den!… A nyní, když je věc udělána, je čas, abyste zmizel." Italové to tak dělají celé roky. Dokonce i Rusové si s touto myšlenkou pohrávají. Je snad lepší cesta, jak vymést všechny ty starém pavučiny ze starého Politbyra?"

Hodně toho, co bylo řečeno a napsáno punkové hudbě, se zdá být negativní. Četl jsem například nedávno kritiku jednoho filmu, který líčil turné kapely Social Distortion. Tato kritika velmi vehementně tvrdila, že všichni lidé v příběhu jsou podivní a blázniví. Tím je v podstatě zlehčovala…

]"Ach, ovšem. Lidé, kteří mají dost peněz na to, aby mohli udělat takovýto film, jsou přesně tím typem lidí, kteří by rádi udrželi anti-finanční kulturu pod rohožkou. A tak vyberou někoho, kdo dělá hodně do drog, natočí o nich film podle svého a pak to prodávají teenagerům v nákupních střediscích."

Myslíš si, že právě to se stalo s punkovou kulturou?

"No, od samého začátku se předpokládalo, že by to tak mělo vypadat. V roce 1977 říkal první článek v časopise Time - "Ejhle, tihle punkové jsou divní, jsou to rváči, na svých šatech nosí syrové maso." Vše, co napsali o Germs bylo, že Darby Crash se popatlal máslem z burských oříšků. Nepsali o jejich vystoupeních, o jejich textech nebo o něčem jiném. Stejně tak i umělecké deníky v Los Angeles podávaly informace o probodávání šroubováky a o masových rvačkách při vystoupeních Black Flag. Adolescents a Circle Jerks. Kdyby se předtím stalo nějaké znásilnění, psalo by se o tom po těchto článcích mnohem víc. Jinými slovy - přiřknout určitému hnutí co možná nejvíc svinstva je velice dobrý způsob, jak přispět k jeho zničení. "Hej, kámo, tady píšou, že ti pankáči se mezi sebou rádi perou. Pojďme ne Fleetwood a vykopejme je." Podobný příklad: stará fráze v padesátých letech říkala, že polovina členů komunistické strany jsou práskači."

Kdybys měl někdy účinkovat před takovýmto publikem, co bys udělal?

"Nejlepší, noc můžete udělat, je mluvit o tom, jak se cítíte, proč se tak cítíte a tvrdit, že existují i jiné způsoby, jak se vyzuřit, než mlátit jiné lidi."

Na některých divokých vystoupeních z tebe udělali oběť kvůli radikálním a satirickým konstatováním v tvých textech. Jednou jsi se zmínil o tom, že někdo vyhodil do vzduchu stroj poblíž tvého domu…

"Bylo to přímo před mým domem! Udělal to syn jednoho velice známého sanfraciského umělce. Tehdy šli taky po Dirk Dirkinsovi a Jews. Bodli mne dokonce rozbitou lahví do hlavy. Útočili na mě fyzicky. Nebezpečí přicházejí a zase odcházejí. Je to prostě cosi, co se stává . Myslím si, že vím, co to způsobuje. Je tomu tak proto, protože konfrontujeme lidi se sebou samými, namísto toho, abychom jim vybrali nějaký vhodný terč, za kterým by šli, aniž by viděli, že jsou součástí daného problému - anebo, že i my jsme součástí daného problému."

Jsou podobná napadení pro Dead Kennedys něco výjimečného?

"Abych řekl upřímně, tak ne."

Mají podobný problém i další punkové kapely?

"Více se o tom mluví v Anglii, protože i britský tisk, který tvrdí, že je přítelem této kultury, podněcuje lidi k tomu, aby se rozdělovali do více soupeřících kmenů a bojovali mezi sebou. Aby bojovali i s těmi, s nimiž mají společného jmenovatele - oblíbenost stejného druhu hudby. Jsou zde Punkoví anarchisté, punkoví Exploited a skinheads? A má se za to, že ti všichni bojují s mods, teds a heavy metalisty. Stává se z toho válka jako v kresleném seriálu, která však není příliš legrační. V Anglii byl vyvíjen větší tlak na to, aby vás prohlásili za stoprocentního člena toho, nebo onoho kmene, i když jste třeba normální stereotyp. Jde vlastně o segregaci, kterou vyvolává tisk."

Bojíš se někdy toho, co se s tebou stane?

"Spíše emocionálně. Pravděpodobně zemřu vlastní rukou. Hluboko zasunuté ve své mysli mám určité věci, z nichž bych mohl vytvořit východisko pro své umění a nápady pro své přežití, kdybych prostě potřeboval jíst."

Jaký je tvůj závazek vůči tvému publiku, pokud jde o délku trvání kapely? Někteří lidé by se mohli strachovat - Když jsem fanda Dead Kennedys: bude to mít v budoucnu nějaký smysl? Nerozpadnou se? Budou mě pořád napájet svojí muzikou?

"Lidi by se měli naučit napájet sami, to za prvé. Pokud to chcete brát na úrovni dětí, tak si raději kreslete své vlastní obrázky, než abyste čekali na knížku omalovánek. Myslím si, že naší povinností je udržovat běh věcí tak dlouho, dokud na to budeme stačit a dokud budeme přicházet s novým materiálem. Musíme taky vědět, kdy odejít. Byť by to byl odchod třeba jenom na čas. Dokázali jsme se rozejít na dva až šest měsíců v době, kdy jsme měli sami sebe buď plné zuby, nebo jsme prostě potřebovali vypadnout z punkové scény, abychom se dostali zpět do reálné perspektivy věcí."

Co děláte během takovéhoto období?

"Pracujeme na melodiích, na nápadech. Já jsem téměř zahlcen informacemi nevyužitých útržků hudby a textů. Hlavním problémem pro mne není vyplnit volná místa, ale spíše upravit věci tak, aby se slova hodila k hudbě a aby hudba zachycovala atmosféru slov. A to někdy trvá celé roky."

Pomýšlel jsi někdy na to, že bys kapele zajistil "povolení ke komercionalitě", abys mohl ve svém umění pokračovat?

"Dlouhou dobu nás k tomu nutili. Zvláště firma Foulty. Chtěli s námi udělati video s koncertní verzí "Moon Over Marin" za 12 000 dolarů. Hmm, ne. Raději ne. Nechtěl bych dřepět na zadku a říkat si - "Och, můj Bože, musím napsat hit, musím napsat hit, musí to být hitový singl, a to je všechno, co chci udělat". Nechci se stát dalším Bugsem Bunnym. Nechci poskakovat při přímém natáčení na video. Veškerému rockovému videu se vyhýbat jako moru. Nenávidím to, úplně to nenávidím! Uznávám akorát Target video společnost, která nahrávala začátky punkové scény v Kalifornii. Zatím jsem viděl opravdu jen málo jiných věcí, které by se mi opravdu líbily. Všechno to jsou jen speciální efekty, které snižují sílu hudby do formy obrázkových seriálů, dělaných pro ztřeštěnce videoher. Nejdelší video, které jsem zatím viděl, byl Prince. Byl dost chytrý na to, aby to promítal v kinech, protože tam na tom mohl vydělat více peněz. Myslím si, že MTV je ta nejhorší věc, která se udělala od Saturday Night Fever. Odnímá hudbě všechnu lidskost a zemitost. A navíc poselství - většina materiálů v MTV nemá poselství. Myslím si, že jsou jen dvě cesty, jak pracovat s videem: buď zachytit živou kapelu přímo před publikem, nebo použít hudbu jako doprovod pro video a kapelu z obrazu úplně eliminovat. Prostě pro velkolepější podívanou použít obraz a učinit ho kvalitní a popisný."

Co si myslíš o psychiatrech?

"Matka jednoho mého dobrého přítele: setkal jsem se s ní, když byla pod vlivem jednoho psychiatra.Držel ji na tolika lécích, že ani nemohla spát. Neustále byla nadrogovaná. Tak nějak mě omráčila těma svýma "maniakovýma" očima, když si stěžovala na všechny ty věci, které jí psychiatr dával. Teď už prý se toho nemůže zbavit, bez drogy nic neudělá.Ten chlapík si prostě jen pohrával s její hlavou, a to ohavným způsobem, pomocí různých preparátů, které mají vliv na náladu člověka a také postranní účinky. Jsem si jistý, že někteří to myslí dobře, ale ostatní jsou ještě více nemocní než samotní pacienti. Nebo psychologové - babrají se v lidském nitru a jsou nadšeni, když se dostanou k jádru věci.Velmi bych se podivil, kdyby ti lidé vůbec věděli, co dělají. Zdá se, že o jejich profesi se nikdo moc nestará."

Jednou jsi mi vyprávěl, jak jsi jel na kole a plival přitom na lidi…

"Bylo to takové jednorázové gesto znechucení z kapitalistů v Boulderu. Znechucení z lidí, kteří zapomněli, že součástí života nejsou jenom peníze. Než jsem odešel z Boulderu, stalo se právě toto město zkorumpovaným kvůli bohatým lidem, kteří těžili z přírodního bohatství. A to vše se stalo během pěti let: něco podobného se děje dnes v San Franciscu. Mám dojem, že cílem našeho "Thatcherovského" starosty je udělat z města obrovské nákupní středisko. Zpět ale do Boulderu. Byl jsem tím vším tak rozrušen a měl jsem v sobě tolik vzteku, že když jsem se ocitl u jedné z těch venkovních restaurací ve stylu padesátých let, u restaurace, kterou zrenovovali a kde lidé spokojeně srkali dovážené pivo za čtyři dolary, jež si mohli na druhém konci ulice koupit za sedmdesát pět centů, když jsem viděl tu jejich arogantnost, nevydržel jsem to a poplival jsem je."

Vzpomínáš si ještě na jiné okamžiky, z doby, kdy jsi byl ještě děcko?

"Je toho moc. Třeba ten chlápek se psy! Jak bych na něho mohl zapomenout. Před obchodem jsem se probíral vyřazenými deskami.Vytáhnul jsem staré album Fleetwood Mac. "Báječné! Black Magic Woman a zadarmo!" A pak se najednou objevila ruka, která mi album vzala. "Moment! To album je moje!" Vzhlédl jsem a spatřil chlapíka, jak na mě civí se zvláštním úsměvem a s očima maniaka a se dvěma červenohnědými psisky, kteří se motali okolo mne.Uvědomil jsem si, že nic nenadělám. Brzy jsem si všimnul, že mne ten chlapík sleduje. Stále se stejným úšklebkem, očima maniaka a se psy. Pořád nic neříkal. Pověděl jsem o tom svým přátelům a oni řekli: "Jistě, toho jsme viděli taky." Všichni přesně věděli, o kom jsem mluvil. Napadlo mne, že to snad dělá z legrace. Po této události jsem si uvědomil, jak by bylo snadné a legrační chodit takhle ze "normálníma lidma" a donutit je tímto způsobem k tomu, aby byli v noci vzhůru. Muž se psy změnil můj život. Měl jedinečný náhled na svobodu. Šílenství je svoboda, konformita je smrt. Alespoň začátek šílenství. Později jsem se doslechl, že vede sklad v Albany, ve státě New York."

Myslíš si, že každý si vždycky vydělal peníze počestně? Možná že pociťuješ rozpor mezi tím být v byznysu a vydělávat peníze. Nemám dojem, že by ses cítil spokojený, kdybys vydělával spoustu peněz.

"No, kdybychom vydělávali moc, chtěl bych mít pocit, že jsme to vydělali legálně a počestně. Nechtěl bych zničit kvůli penězům naše umělecké jméno. Nedokázal bych to. Mám tím na mysli to, že kdybychom přistoupili na hru nahrávacích společností a pošpinili si své jméno v naději, že dostaneme báječnou smlouvu, asi bych se brzy nepoznal v zrcadle. A to, co bych viděl kolem, by se mi asi taky moc nelíbilo. Byl bych hodně nespokojený, protože mně vždycky vadili lidé v mocném postavení, kteří mi říkali, co mám dělat, aniž by udali nějaký logický důvod, proč. Jinými slovy - "Udělej to, protože to říkám a nemusíš přemýšlet o důvodu". Možná to znamená vyhnout se těm ne-umělcům, kteří se jen poflakují a kupují či prodávají umělce a jejich práci, jako by byli klíckami pro kočky, nebo utěrkami na nádobí."

Máš pocit, že když jsi vůdčí osobností Dead Kennedys, je ti vnucována pozice, v níž bys měl být příkladnou postavou.

"Někdy ano. Někdy si to dost uvědomuji."

Je ti to proti mysli?

"Nelíbí se mi to, když lidé roztrušují řeči a snaží se jej převrátit v něco jiného, když tvrdí, že dávám špatný příklad,ale mně samotnému to neřeknou. To mě velice rozčiluje. Ale jinak - myslím si, že největším mým kritikem jsem já sám. Snažím se o to, abych byl schopen měřit se se standardy, které oceňuji u jiných umělců. Není to snadný úkol a nedostává se mi na něj dost času. Ale přesto se snažím. Nemám rád, když mě lidé naivně kladou na pomník a očekávají ode mne hrdinství. Ján nejsem žádný "nabitý" politik. Myslím si, že se sám době příliš odcizuji. Když tak o tom přemýšlím, tak si myslím, že jsem ve své duši blíže tomu muži se psy."